Zahodit noty a hrát. Proč mě akordeon začal bavit až po 11 letech? 

Když jsem v šesti letech poprvé dostal do ruky akordeon, vůbec jsem netušil, že u něj vydržím tak dlouho. Zažil jsem roky, kdy jsem s tím chtěl seknout, ale taky momenty, kdy jsem zjistil, že hudba může být o něčem úplně jiném než jen o sezení u not. Co mi těch jedenáct let dalo a proč mě to teď vlastně baví víc než na začátku?

Prvních osm let 

Začínal jsem v ZUŠ Jana Zacha. Na začátku to bylo prostě klasické kolečko: naučit se, jak držet nástroj, jak trefit basy, na které nevidím, a jak u toho správně dýchat měchem. K tomu jsem měl trochu i kytaru, ale ta byla vždycky spíš vedlejší. V téhle první ZUŠ jsem strávil osm let, a upřímně, ke konci už mě to moc nebavilo. 

Celou tu dobu to bylo hlavně o mechanickém přehrávání skladeb. Byl to takový ten klasický přístup – dostaneš noty, naučíš se písničku, zahraješ ji učiteli na přehrávkách a příště dostaneš další. Chyběla mi tam nějaká vlastní činnost nebo radost z toho, co dělám. Prostě jsem to bral jako povinnost, kterou musím odsedět, a nebýt rodičů, asi bych s tím tehdy skončil. 

Zlom v Čelákovicích 

Před třemi lety jsem ale přešel do Čelákovic na ZUŠ Jana Voborského a tam se to dost zlomilo. Najednou to nebylo jen o tom jednom nástroji a povinném seznamu skladeb. Kromě hlavního oboru mě začala bavit hlavně komorní hra. Je to úplně jiný pocit, než když člověk hraje sám pro sebe. V komorním souboru se musíme sladit s ostatními, dávat pozor na rytmus a dynamiku tak, abychom zněli jako jeden celek. 

Svoboda v improvizaci 

Nejvíc mě ale baví to, že jsme v Čelákovicích začali s improvizací. To v první „lidušce“ vůbec neexistovalo. Učím se, že nemusím jen přesně kopírovat černé tečky na papíře, ale můžu si tam přidat něco svého, vymýšlet melodie za pochodu a reagovat na to, co zrovna hrají ostatní. Člověk u toho musí mnohem víc přemýšlet, ale zároveň má pocit svobody. 

Díky tomu jsem taky pochopil, jak je důležitá týmová práce. V souboru si musíme věřit. Párkrát se nám stalo, že někdo vypadl nebo udělal chybu, a právě improvizace nám pomohla to zamaskovat tak, že publikum nic nepoznalo. To jsou ty momenty, které mi dřív chyběly. 

Co mi hudba dala do života 

Samozřejmě to není vždycky jenom pohoda. Akordeon je fyzicky náročný, bolí z něj záda a koordinace rukou dá zabrat, hlavně když má člověk trému. Ale právě tyhle výzvy mě naučily se soustředit pod tlakem a nevzdávat se, když mi nějaká část nejde hned napoprvé. 

Dneska, po jedenácti letech, se na to dívám jinak. Od těch začátků, kde to byl jen povinný kroužek, jsem se dostal k něčemu, co mě fakt naplňuje. Zjistil jsem, že i u nástroje, jako je akordeon, se dá kreativně vyblbnout a že ta cesta stála za to. Z hraní jsem si odnesl věci, které využiju i jinde: umění improvizovat, když věci nejdou podle plánu, trpělivost a hlavně schopnost spolupracovat s lidmi na společném cíli.