Ročníková výstava

Hudební vystoupení, dva studentské filmy a výstava obrazů a fotografií – to vše nabídl ročníkový projekt Praha třídy 1.GB. I přes komornější účast bylo vysloveno velké nadšení publika, což vedlo k neprodlenému zopakování veškerého živého programu. A kdo ví? Možná právě to je začátek pro zrealizování další výstavy v příštím školním roce.
Výstava Praha se nesla v duchu jednoduchého, ale o to silnějšího hesla: Město, ve kterém my všichni společně žijeme, lze vidět tisíci různými způsoby. A přesně to studenti dokázali – program, který si rozdělili a připravili kompletně sami, nebyl ochuzen v žádné disciplíně. Prošli jsme si jak časovou osu od 18. století do současnosti, tak různé typy emocí, které můžeme prožít z dlouhodobého pobytu v Praze.
Atmosféru otevřela příčná flétna, která naplnila sál křehkou melodií skladby Tanec blažených duší z opery Orfeus a Eurydika. Jedná se právě o nejstarší dílo uvedené na této výstavě. Běžnému člověku by připadalo rozumné jít v čase postupně, to ale naši studenti vzali z druhé strany. Praha umí ve své harmonii schovat chaos, tady byl znázorněn v pořadí výstupů, jelikož hned na to pokračovaly skladby současnosti a pak jsme se vrátili v čase zpět.
Uklidňující emoce přinesl dialog klasických kytar Duhová sklíčka. Toto vystoupení mělo až dojemný rozměr – mladá kytaristka učila svého spoluhráče hrát na nástroj téměř od nuly, ačkoliv sama neměla s učením předešlé zkušenosti. Po náročném roce plném neznáma, chyb a trpělivosti nám ukázali, že společnou nejistotou se dokážeme propojit a dosáhnout úspěchu stejně tak, jak propojená a funkční je Praha.
Následoval první film, který otevřel dveře do světa přírody. Praha je proslulá parky, lesy a sady, tudíž nás o toto téma studenti neochudili a ukázali, jak příroda kvete raně z jara. Zhlédli jsme i zákoutí nám blízkého Smíchova, kde byly druhy ptactva typu kachny a andulky, lesní zvěř a nakonec se s námi rozloučil klokan. To si člověk hned všimne, že to všem vykouzlí úsměv na tváři a vlhké oči. Můžu osobně potvrdit, že několik lidí mělo velmi na mále s pláčem.
Druhý film byl úplně vzhůru nohama. Jeho heslo bylo „realita“ a drsným dystopickým způsobem poukázal na politickou minulost i současnost nejen uzavřenou ve škatulce Prahy, ale pohlédl na dění z celého světa, které nás každodenně ovlivňuje. Pokud první film někoho neoslovil, pak tento určitě ano, jelikož na ten se dalo koukat jen a pouze s vyvalenýma očima a ústy dokořán, až z toho někteří zajisté ztratili rovnováhu, ale to se mohlo stát i grafickými glitch efekty.
Zpět k zemi nás připevnila rocková kapela. Jejich vystoupení dostalo o trochu napínavější příchuť díky tomu, že se sestava kvůli nečekaným problémům kompletovala doslova na poslední chvíli – až ráno v den akce se ke kapele přidala nová zpěvačka a hráč na bicí. Přesto, nebo možná právě proto, šlo o jeden z nejživějších momentů celého odpoledne, kdy se publikum nadchlo natolik, že atmosféra v sále byla téměř hmatatelná, a pokud by nebylo moderátorem řečeno, že jsou právě dva noví členové, nikdo by to díky jejich energii nezaznamenal.
Závěru programu se opět ujala příčná flétna, tentokrát se skladbou Andante v C dur od Wolfganga Amadea Mozarta. Téměř nekončící rozvláčná skladba diváky pomalu vracela zpět do „reality“ po intenzivním zážitku.
Možná nejsilnějším důkazem úspěchu celého projektu ale nebyl program samotný, nýbrž reakce diváků. Neměli dost. Pohotová reakce hlavního organizačního týmu vedla k rozhodnutí o zopakování celé akce, a to jen po krátké desetiminutové přestávce. Přestože účinkující byli již vyčerpaní po svých výkonech, postavili se k této výzvě čelem, a nabídli tak divákům o to více radosti.
Celý program byl doplňován výstavou obrazů a fotografií zachycujících především centrum Prahy a její nejznámější památky. Jednalo se o tichý, ale podmanivý protipól bouřlivějším hudebním číslům. Nejvíce se zde objevovalo Václavské náměstí či svatý Václav samotný, ale i tento úkaz byl vyobrazen pokaždé jiným způsobem. Tím nám bylo předáno tiché poslání, že ačkoliv jsme jeden a ten samý celek, máme spoustu zákoutí a významů, a právě to nás dělá námi. K tomuto jsme dospěli díky paní učitelce Cimlerové, jejíž to byl původní nápad a která nás k tomu ze začátku musela tak říkajíc dokopat.
Ročníkový projekt 1.GB Praha tak nakonec nebyl jen školní povinností, ale skutečně intenzivním kulturním zážitkem, který v lidech zanechal mnohem víc, než jen vzpomínku na hezké odpoledne.

Škola z pohledu nového učitele

Mysl nás klame aneb, můžeme být nezaujatí?

HitChat: Revoluční komunikační nástroj poháněný umělou inteligencí.
