Poslední zvonění na SSPŠ 

Poslední zvonění… ach ten jediný den jenž patří plně a pouze čtvrťákům, během něhož pro ně neplatí žádná pravidla slušné mezilidské interakce a učitelé se mohou jen bezmocně dívat na vylomeniny, které provádí čerstvě propuštění studenti nyní blíže než kdy dříve k nálepce ‚S dokončeným středním vzděláním‘. Ach to poslední zvonění, ze kterého se každý prvák, druhák i třeťák vrací domů všelijak pomalovaný, potřpytkovaný, politý či jinak zohavený a říká si jen ‚už aby i na mne se s touto šaškárnou dostalo‘. Ach to poslední zvonění… na všech školách stejné… kromě té naší. 

To že maturantům v letošním roce bylo ‚výslovně zakázáno na někoho čmárat, stříkat, krmit, obtěžovat a podobně‘ ví asi každý, kdo pravidelně chodí do školy a byl tedy 30. dubna přítomen na posledním zvonění či je v kontaktu alespoň s jedním maturantem. Což tedy asi vlastně není každý… Díky tomuto nařízení maturanti museli svůj poslední den ve škole využít jinak než tréninkem pro budoucí kariéru malíře na obličej (k jejich nemalému rozhořčení – s dočasnou praxí je nikdo nezaměstná).  

Ale začněme pěkně popořadě. Ráno maturanti dostali svá předposlední středoškolská vysvědčení, kteroužto formalitou si náležitě ukončili středoškolskou docházku. V tuto chvíli ještě působili reprezentativním dojmem – přijímali vysvědčení, tleskali spolužákům a nosili třídnímu učiteli dárky zabalené v lesklých papírových taštičkách. Ale pak tak chvíle skončila. Všech pět maturitních tříd bylo již ve všelijakých převlecích natlačeno do světlé chodby ve čtvrtém patře, z něhož měl průvod začínat. Ale ejhle maturanti se dostavili moc brzo a museli čtvrt hodiny čekat. A druhé ejhle – existuje skupina, sice menší ale existuje, mladých lidí, kteří se hlásí na naši školu, ale díky různým komplikacím se nemohou dostavit na řádný termín jednotné přijímací zkoušky. Této menší skupině je pak každý rok centrálně stanoven náhradní termín, nejlépe nějaký úplně obyčejný den, aby si uchazeči mohli zkoušku napsat v co největším klidu bez zbytečného stresu navíc. Jenže co se letošním chudákům nestalo – náhradní zkouška se koná v den posledního zvonění. A nejen to – o čtvrt hodinu se s jeho programem překrývá. Přesně o tu čtvrt hodinu, kterou natěšení (a poněkud hluční) maturanti strávili přímo před dveřmi tříd, ve kterých se zkouška konala. 

Samotný průvod pak proběhl rychle, na to že se mělo jednat o, vyprovození maturantů ze školy‘, že měli ‚naposledy sejít schody‘ tak možná až moc rychle. Co ale maturantům vynahradilo všechna předchozí příkoří byla vodní bitva na dvoře školy. No povězte upřímně co byste raději – čmárat po prvácích, kteří si pak na vás akorát budou stěžovat, či vodní pistolkou střílet po lidech, které znáte již čtyři léta, i po lidech, které neznáte čtyři léta, házet balónky naplněné vodou po každém, kdo se objeví v dohledu, sledovat lidi, kteří padají do hlavní zásobárny vody (bazénku) nebo do ní sám padat (či být padán), skončit s absolutně promočeným oblečením a ideálně bez náhradního na převlečení a pak po zbytek dopoledne postávat na sluníčku v naději že trochu oschnete. No řekněte, co byste raději? Zvlášť když potom k tomu osychání dostanete kelímek s nealkoholickým osvěžením a pokud máte dost trpělivosti tak si i můžete vystát frontu u grilu. 

Z pohledu maturanta bylo poslední zvonění velmi vydařené a autorka tohoto článku smeká před všemi maturanty, kteří nejenže se ho sami zúčastnili, ale také ho pro všechny ostatní zorganizovali tak, že si ho mohli užít v podobě v jaké proběhlo.