Mistr Kostek: Rozhovor s Maxem Herinkem, nadějným speedcuberem. 

Max Herink, mladý nadšenec, který dokáže s Rubikovou kostkou divy. Je mu sotva patnáct a už láme rekordy. Zeptali jsme se ho na pár otázek o jeho cestě, tréninku i pohledu na tento neobvyklý koníček.   

Jak jste se dostal ke skládání? 

K Rubikově kostce jsem se dostal úplnou náhodou. Dostal jsem ji kdysi jako dárek k Vánocům od dědy. Zpočátku jsem si s ní jen hrál, ale pak jsem na internetu objevil videa lidí, kteří ji skládali za pár sekund. Řekl jsem si, že je to hustý. A že to chci umět taky. Postupně jsem se naučil základní algoritmy a začalo mě to strašně bavit.   

Omrzelo Vás to někdy? 

Upřímně? Několikrát. Když se mi dlouho nedařilo překonat osobní rekord, měl jsem chuť s tím praštit. Párkrát jsem se dokonce začal věnovat i jiným koníčkům, například jsem zkoušel arm wrestling. Ale když jsem pak někoho viděl, jak ji znova skládá, tak mě to vždy zase chytlo.    

Jak moc trénujete?   

To se poměrně dost liší. Když jsem například před soutěží, tak trénuji i 2–4 hodiny denně, ale normálně kolem jedné hodiny za den. Hlavní však není intenzita, ale pravidelnost.   

Stalo se vám někdy, že jste při soutěži měl okno?   

Jo, několikrát. To se snad muselo stát každému, kdo byl na nějaké soutěži. Ale co jsem zjistil, tak se proti tomu jde bránit tím, že se člověk uklidní a zbaví stresu.   

Je to náročný sport?  

Ano, ale spíš psychicky než fyzicky. Je potřeba trénovat koncentraci, rychlé rozhodování a paměť. Lidé si často myslí, že to je jen o prstech, ale většina práce probíhá v hlavě.   

Považujete to za sport? 

Rozhodně ano. I když se člověk moc nehýbe, tak je to velice náročné na mozek. Šachy jsou přece taky sport. Navíc existují oficiální soutěže, světová organizace i rekordy.   

Co byste doporučil svému mladšímu já, či někomu z diváků, který by s tím chtěl začít? 

Ať se nebojí chyb a neztrácí trpělivost. Každý mistr byl kdysi začátečník. Hlavní je dělat to, co tě baví, i když to zrovna nejde podle plánu. A hlavně se nevzdávejte.