27. leden: Den památky obětí holocaustu 

27. leden, Den památky obětí holocaustu, připomíná jednu z nejtemnějších kapitol moderních dějin. Článek se věnuje vzniku koncentračních táborů, průběhu vyhlazování a tomu, proč je důležité si tyto události připomínat i dnes.

Každý rok si 27. ledna připomínáme Mezinárodní den památky obětí holocaustu. Není to jen obyčejné datum v kalendáři, ale den, který nás nutí zastavit se a zamyslet nad tím,
čeho jsou lidé schopni – a co se může stát, pokud nenávist a lhostejnost převládnou nad lidskostí. 

Právě 27. ledna roku 1945 byl sovětskou armádou osvobozen koncentrační a vyhlazovací tábor Osvětim-Březinka. Místo, které se stalo symbolem jedné z nejtemnějších kapitol lidských dějin. To, co vojáci našli, šokovalo celý svět. 

Holocaust však nezačal plynovými komorami. Jeho kořeny sahají mnohem dál. Začátek bychom našli
v ideologii nacistického režimu, která byla založená na rasové nenávisti, antisemitismu a rozdělování lidí na „hodnotné“ a „méněcenné“. Propaganda postupně normalizovala agresi a nenávist vůči rasám,
a proto většina společnosti mlčela. Právě tento fakt je jedním z nejděsivějších aspektů holocaustu. 

Koncentrační tábory nevznikly náhodou. Byly plánovány, budovány a řízeny lidmi, kteří se aktivně podíleli na fungování celého systému. Tábory se nacházely po celé okupované Evropě a měly různé účely. Funkce sahaly od pracovních až po vyhlazovací. Osvětim patřila mezi ty největší a nejznámější. 

Do táborů byli lidé deportováni z velkých měst i ghett. Byli násilně odváděni ze svých domovů
a převáženi v přeplněných vagónech na dobytek v nelidských podmínkách. Po příjezdu následovalo rozřazení na dvě skupiny, které určoval vrchní lékař. První skupina, kde byli staří nebo nemocní a děti, byla poslána na smrt rovnou. Druhá skupina, kde byli ti silnější prozatím přežili. Byly jim odebrány veškeré osobní věci, ostříhali jim vlasy a nahradili jméno číslem. Tímto okamžikem byli vězni zbaveni nejen majetku, ale i identity a lidské důstojnosti. 

V táborech docházelo k systematickému vyvražďování. Lidé umírali v plynových komorách, na následky hladu, nemocí, vyčerpání či krutého zacházení. Určitě se musí také zmínit lékařské pokusy, prováděné bez souhlasu a bez ohledu na lidský život. Tyto činy jsou dodnes symbolem naprostého selhání lékařské etiky i lidskosti. Celkem si holocaust vyžádal přibližně šest milionů židů, tři miliony polských občanů a statisíce dalších pronásledovaných skupin. 

S blížícím se koncem války se nacisté snažili zahladit stopy svých zločinů. Část táborů byla opuštěna, vězni nuceni k tzv. pochodům smrti. Obytné bloky byly i s lidmi uvnitř zapáleny. Dokonce byla na koncentrační tábor letadlovým náletem shozena bomba. Než přišla rudá armáda, nestihli včas zahladit stopy a bylo osvobozeno pět tisíc vězňů.  Osvobození Osvětimi 27. ledna 1945 se stalo jedním z klíčových momentů, kdy svět plně pochopil rozsah nacistických zločinů. Je však důležité připomenout, že vyvražďování pokračovalo i v jiných táborech a holocaust skončil až s úplným koncem války. 

I dnes, téměř o osmdesát let později, se na památku obětí konají pietní akce. V minulém roce se lidé scházeli na vzpomínkových shromážděních,  

zapalovali svíčky, četli jména obětí a drželi minuty ticha. Tento rok se bude v Praze promítat na hotel Mama Shelter citáty přeživších a fotky K. Cudlína. 

Koncentrační tábory Osvětim I a Osvětim–Březinka jsem navštívil v deváté třídě základní školy. Navštívit toto místo mi umožnilo na vlastní oči vidět, jakých hrůz je člověk schopen, pokud má velkou moc.
V muzeu byly vystaveny osobní věci vězňů, jako hromady ostříhaných vlasů, bot, ortéz, brýlí či kufrů, které připomínaly, jak strašné věci se tam děly. Domnívám se, že návštěva tohoto místa má velký význam, protože jde o silnou a nezapomenutelnou zkušenost, která člověka nutí k zamyšlení.