SSPŠ pro mě byla strašně důležitá

Jaroslav Kotápiš vystudoval výpočetní techniku na SSPŠ (2004-2008). V Alze pracuje od roku 2008, ředitelem marketingu se stal v únoru 2019.

Škola

17.04.2019


Do školy jsi poprvé jako žák vkročil v září roku 2004, vzpomeneš si, jaké jsi měl pocity?

Pamatuji si to docela přesně, jelikož se mnou nastupoval i kamarád z Chraštic, mého bydliště. Mě tehdy dali do „béčka“, což byla sportovní třída, jeho do 1.C. Jeho táta kvůli tomu ve škole udělal trochu „bordel“, mluvil tehdy, myslím, s panem Nechanickým, asi mu nějak domluvil, abychom byli spolu a já tedy šel do „céčka“. Byl jsem z toho trochu rozpolcený. Ze začátku roku, když jsme probírali nějaké organizační věci, tak se měl zvolit i předseda třídy. Nikomu se nechtělo zvednout ruku, a tak jsem se přihlásil já, i díky tomu, že jsem odjakživa více výřečný. Od té doby mi zůstala přezdívka „předseda“, takže jsem se z té pomyslné trapnosti, že jsem kvůli tomu taťkovi přestoupil, stal tím „kapitánem“ třídy a byl jsem oblíbený.

Proč sis v té době vybral Smíchovskou střední průmyslovku?

Když jsem začal přemýšlet o tom, jakou IT školu bych si zvolil, tak jsem samozřejmě šel po tom, jak jsou dané školy kvalitní. Mohl jsem relativně v klidu vystudovat školu výpočetní techniky, kterou jsem měl 15 kilometrů od domova a věřím, že by to bylo levou zadní. Ale chtěl jsem nějakou výzvu, a tak jsem vybíral mezi třemi průmyslovými školami v Praze, byla mezi nimi i Ječná, ale pomyslně zvítězila Smíchovská, a to i z důvodů, že jsem si o té škole četl, věděl jsem, že se tu hodně dá na sport, byly tu i sportovní úspěchy, a tak jsem si ji zvolil.

 
Který ročník pro Tebe byl nejtěžší?

Nejtěžší pro mě byl asi čtvrtý ročník, kdy jsem to flákal, díky tomu, že jsem dojížděl až z Chraštic, první hodinu (Matematika) jsem pravidelně nechodil až jsem si v pololetí vysloužil 5 na vysvědčení. S tím se to se mnou vezlo, jelikož jsem neměl docházku, neměl jsem úkoly, celkově jsem ji moc neměl rád. Na druhé pololetí jsem ale zabral a vytáhl to, myslím, na trojku. Ta pětka byla vlastně taková facka. 

Je tedy zajímavé, že i s takovými výsledky ses dostal do tak vysoké pozice v jedné z největších firem v Česku.

Já si nemyslím, že je to o známkách. Protože každý má nějaký svůj talent, je potřeba ho jen objevit. A objevit ho v čas. Ve chvíli, kdy se to nestane, jsi možná jedničkář ale je to jen vydřené, nebaví tě to tam, tak tě to do budoucna bude štvát. Je důležitý si do budoucna najít tu cestu, co tě baví, co ti jde a z toho vyplyne to, co bys chtěl dělat. Já jsem to měl podobné, začínal jsem na call centru, kde mě to nebavilo, mohl jsem odejít jinam, ale kousnul jsem se, posouval jsem se, začalo mě to bavit a začal jsem Alzu mít rád, což je i ta paralela mezi školou a tou Alzou, protože když jsem něco dělal, tak jsem se to snažil dělat s tím nejlepším vědomím a svědomím, ve smyslu toho srdíčka. Teď mám „alzácké“, předtím jsem měl „smíchovské“. Je to hodně o tom, mít rád věci, které dělám, to pak usnadňuje strašně moc věcí.


Každý má své oblíbené a neoblíbené předměty, co Tě bavilo a co naopak ne?

Nejoblíbenější byl pro mě tělocvik, nejméně matematika, jak jsem již zmínil. V těch prvních ročnících jsem neměl problém ani s matematikou. Nicméně jsem byl překvapený z praktických předmětů, že jsme kovali, soustružili, dělali v truhlárně něco… Mě, jako kluka z vesnice, to moc neobohacovalo a spíš mě to nudilo, protože jsem se těšil na ty kompy, že se na tom budu pořádně učit, ale my jsme vlastně měli více těch praktických předmětů než práce s počítači, konkrétně asi jen 2 hodiny výpočetní techniky.


Myslíš si, že by měl každý kluk nebo holka, který/á se rozhoduje o střední škole, zvážit toto odvětví počítačů, vzhledem k dnešní době a nedostatku dobrých ajťáků, programátorů a obecně šikovných IT pracovníků?

Podle mě je jedno, jakou školu studuješ, ale je fajn být na této škole, na tomto oboru, díky tomu, že ti dá takový ten zajímavý základ pro budoucí práci, jelikož dnes je všechno o informačních technologiích. Všude, pokud nechceš dělat uklízeče, se setkáš s počítačem. I když budeš truhlář, budeš si muset připravit prezentaci, budeš muset umět pracovat s tím počítačem. Takže je super, že dostaneš takový základní balíček na těchto IT. Buď  jsem líný a radši si tu práci zaplatím, nebo si prostě sednu a sám si to udělám na koleni bez toho, abych někomu musel platit. Protože spousta freelancerů (profesionálů na volné noze, pozn. red.) to neudělá tak, jak by sis to udělal ty, kdybys to uměl. Není to žádná raketová věda, takže ano, myslím si, že IT jsou důležitý, ale není zcela zásadní, jakou školu si v životě vybereš, abys byl úspěšný. Je to spojené s tím, jak moc ty chceš, čím více budeš chtít, tak tím víc je to pak jednoduché a ty dveře jsou vlastně otevřené všude a je jen na tobě, jestli tu šanci chytíš „za pačesy“, a když máš ten dobrý základ, tak to je o to jednodušší.

Jak sis tehdy při studiu představoval svůj „job“, až uděláš maturitu? Věděl jsi, že se ubereš směrem k marketingu?

Já jsem si tehdy vůbec nepředstavoval nějakou práci, představoval jsem si vysokou školu, něco jako VŠE. To byl takový můj cíl, přijali mě, ale když jsem měl jít na zápis, tak jsem z nějakých důvodů musel začít pracovat, začal jsem místo toho hledat práci, přišla tedy Alza. Mimo ni jsem zkoušel i spoustu jiných firem, ať už to byl Mall.cz nebo třeba Kasa, ale všude mě odmítli s tím, že nemám dostatečné zkušenosti. V Alze jsem při nákupu naštěstí potkal spolužáka, který tam už pracoval a zeptal se mě, jestli bych nechtěl dělat u nich na call centru, tak jsem tam naskočil na zkoušku. Pro mě tedy byla Smíchovská průmyslovka velmi důležitá, jelikož v rámci té své kariéry bych ani nebyl v Alze, kdybych nechodil na tuto školu.

Máš vzpomínku na nějakého konkrétního učitele, která Ti utkvěla v paměti dodnes?

Už jsme se spolu bavili při prohlídce školy o panu Humhalovi, což je „legendární osoba“ pro všechny, co zde v té době studovali. Poté je to určitě můj třídní, což byl Ivan Š., který mi toleroval všechny ty mladistvé nerozvážnosti a eskapády.  Z těch, kteří tu dnes ještě působí, tak asi paní učitelka Kaigerová, která mě měla na angličtinu, a která mi také hodně pomáhala a vycházela vstříc, jelikož jsem z němčiny, kterou jsem měl na základní školy přecházel na střední, kde už se učila angličtina.



Reprezentoval jsi školu ve stolním tenisu a volejbalu, sporty jsi zřejmě měl velice v oblibě, jak to máš dnes?

Už tolik nesportuji, občas si jen tak rekreačně pinknu stolní tenis nebo volejbal třeba v létě, což jsem dřív dělal závodně, ale dnes už ne. I vzhledem k tomu, jak časově na tom jsem směrem k práci a volnému času, ani na to dnes už nemám tu správnou postavu (směje se). Když mám nějaký volný čas, tak se snažím úplně vypnout, čímž je pro mě rybařina, takže si jdu zachytat, koukám do té vody, a to tak nějak odplavuje mé starosti.

Hlavně to preslovácké, smíchovské srdíčko“, to bylo jedno z Tvých rčení, vzpomínáš si na něj i teď? Jak to bylo myšlené? 

Já tím, jak dnes funguji, i teď v práci a dřív i na škole, tak jsem se hodně spoléhal na týmovou spolupráci. Mě bavily právě týmové práce, týmové sporty a baví mě to do dneška. My jsme kromě basketbalu, o kterém jsme se dnes bavili s ředitelem Sáblíkem, jako Smíchovská průmyslovka, měli takový „mix“. Byl tam jeden basketbalista, fotbalista, volejbalista, takže jsme to nějak tak seskládali. Poté ale na turnaj přijely týmy, které měly plný počet basketbalistů.  V takové situaci nezbývá nic jiného než ten týmový duch. Díky týmové vůli, sepětí, jsme dokázali vyhrávat, proto jsem začal říkat, že je důležité to týmové srdíčko. Často je to důležitější než ty individuální skills. A to jak v osobním, pracovním, tak i školním životě.

Bydlel jsi v době studia v Praze nebo jsi měl školu tak trochu „z ruky“?

V prvním půlroce jsem v Praze bydlel u známých, ale to jsem byl často nemocný, jelikož mi to pražské prostředí nějak nevyhovovalo, takže jsem to po půl roce vzdal a začal jsem dojíždět. Bylo to pro mě velmi náročné, protože i když autobus jede až Na Knížecí, tak to cestování trvalo 3 hodiny, a to bylo občas dost únavné.

Co bys vzkázal současným studentům, ať už letošním maturantům nebo klukům a holkám z nižších ročníků?

Myslím si, že je to hodně o tom, snažit se ve věcech, které dělají. Najít zalíbení, a pokud ho nenacházejí, tak by se neměli bát to zahodit a hledat to ultimátní souznění sebe a toho, co dělám. Což znamená, že je jasné, že nebudu talent úplně na všechno, ale pokud mi jde třeba sport, jde mi vést lidi, jde mi dobře programovat, tak to u sebe co nejdříve objevit, jelikož mám minimální námahu s tím, co mě baví, abych se v tom zdokonaloval. Je strašně důležité, aby dělali to, co jim jde, co je baví a co si dovedou představit i do budoucna, že budou dělat. A něco, co možná učitelé zde neradi uslyší, ale není k tomu důležité, jaké studijní výsledky studenti mají, pokud se jim nedaří jet úplně na jedničky, tak by se tím neměli nechat demotivovat. Protože i já mohu být tím příkladem, přestože se mi studijně nějak moc nedařilo, tak jsem se dokázal vypracovat. Trvalo to sice, ale povedlo se. Možná kdybych byl trochu šikovnější, tak se to povedlo rychleji (usmívá se). 

Otázka na závěr části o škole: Jsi rád, že jsi vystudoval Smíchovskou průmyslovku?

Jako malý kluk jsem moc chtěl studovat rybářskou školu, ještě takřka tři dny před tím, než jsem podal přihlášku na střední školu, jsem byl přesvědčený, že půjdu do Vodňan. Ale v tu chvíli mě učitelé i ředitel naší „základky“ začali lámat, že to je škoda a že plýtvám svým potenciálem. Potenciál viděli v tom, že jsem uměl ve Wordu, tak si mysleli, že ze mě bude velký hacker (směje se). Takže jsem je tenkrát poslechl. Musím říct, že jsem první půlrok strašně trpěl, věděl jsem, že jsem mohl dělat něco jiného, ale postupem času jsem se spolužáky sžil, pochopil jsem, jak to zde funguje a vzal jsem za svou i tu roli v rámci třídy, začalo mě to bavit a jak již jsem zmínil, díky SSPŠ jsem nastoupil v Alze. V praktických testech při přijímacím řízení jsem předvedl velmi dobrý výkon skrz znalost hardwaru a věcí ohledně počítačů. Tím pádem jsem moc rád, ale tím, že jsem si nějakým způsobem naplnil své kariérní cíle, tak se pomalu vracím k rybařině, začínám studovat jihočeskou vysokou školu rybářství. Byla to tedy taková oklika, ale myslím si, že díky Smíchovské průmyslovce teď mohu v klidu dělat, co mě baví, a to je to hlavní. Jsem tedy moc rád a děkuji všem lidem, kteří mi zde pomohli.

Redakce

Adam Pelej

Šéfredaktor

17 článků

Lukáš Kavalír

Zástupce šéfredaktora

27 článků

Ali Amjid

Vývojář webu

1 článků

Tištěné Presloviny

Stáhnout Presloviny

Doporučené Články

TA HRA SE VÁM OPRAVDU POVEDLA

Přinášíme reportáž z letošního festivalu ANIFILM v Třeboni

Pět dní nabitých virtuální realitou, nadšení dětí, ale i jejich rodičů a prarodičů. Práce studentů Smíchovské SPŠ opět okouzlily návštěvníky festivalu ANIFILM v Třeboni.  „Pane, mohu vám něco říct?“ ptá se asi desetiletý klučina ředitele Smíchovské střední průmyslové školy Radko Sáblíka. ...

CES 2019

Největší počítačový veletrh na světě, který se konal v lednu 2019

Od úterý 8. ledna až po sobotu 12. ledna se konal největší veletrh spotřební elektroniky – CES, který je každý rok od roku 1967 pořádán v americkém státu Nevada v Las Vegas. Tento rok CES navštívilo přes 182...

STŘEDOŠKOLSKÝ SNĚM

POHLEDEM STUDENTA

Ve středu 21. února se uskutečnil druhý Středoškolský sněm hlavního města Prahy, tentokrát v jednacím sále zastupitelstva v budově magistrátu na Mariánském náměstí. Středobodem tohoto sněmu byla volba předsedy sněmu a taktéž diskuze o dopravě v Praze a kvalitě stravování ve školních jídelnách. Celá ...

SMÍCHOVSKÁ SPŠ NEPOTŘEBUJE STRATEGII 2030

Ředitelna Smíchovské střední průmyslové školy doslova praská ve švech. Okolo menšího stolku na sedačce a na mnoha donesených židlích sedí jak ředitel školy Radko Sáblík, tak několik jejích abs...