Do lesa my nechodíme

Společnost

10.12.2018

Vesnice Smrkoves byla známá tím, že v ní byl nejzdravější vzduch široko daleko, tak se nikdo ani nemohl divit, že doktoři předepsali Liborovi pobyt právě zde na dobu letních prázdnin. Jeho zdravotní stav se od poslední prohlídky výrazně zhoršil. Opakovaly se mu záněty plic a průdušek. Pro patnáctiletého Libora nebyl problém, aby zde žil přes letní prázdniny sám, jelikož jeho rodiče byli velmi těžce pracovně vytíženi a on už byl na samostatnost zvyklý. Pronajal si zde útulnou chatičku poblíž zdejšího lesa. Hned co si vybalil a zabydlel se, rozhodl se, že půjde prozkoumat okolí.

 

Neušel ani sto metrů a zahlédl skupinku dětí přibližně v jeho věku, hrajících si u potoka na okraji lesa. Nebyl to žádný introvert, a tedy zamířil přímo k nim. Poklepal jedné holce na rameno a řekl: „Ahoj, zrovna jsem se nastěhoval na celé prázdniny a nikoho tu neznám. Jmenuju se Libor.“ Vzpřímila se a pohlédla Liborovi upřeně do očí. Z tohoto pohledu ho zamrazilo v zádech.  „Máme to ale krásný les viď?“ Zněla její odpověď a dodala: „Koukejte, tohle je náš nový soused, přátelé.“ Všichni upřeli své pohledy na Libora. Jestli ho předtím zamrazilo, tak teď to bylo jako by stál na severním pólu.

„Vítej u nás, líbí se ti náš les? Jistě se tam půjdeš brzy podívat.“ spustily všichni najednou.

Než stačil Libor cokoliv odpovědět, les začal nepříjemně šumět. Libor si nechtěl nic namlouvat, ale toto šumění znělo zlověstně, jako by les slyšel, že se o něm mluví.

Liborovi to vše přišlo velice zvláštní, ale nenechal se rozhodit. A odpověděl.

„Já les miluji nadevše, kdy tam vyrazíme?“

„My do lesa nechodíme“ řekla Dívka

„Do lesa my nechodíme“ ozvalo se od ostatních, jako ozvěnou.

„Proč ne, copak tam straší?“ řekl s notnou dávkou ironie.

„Do lesa my nechodíme,“ opakovaly děti a rozesmály se.

Ten smích byl divný. Jako by vycházel z nějakých prazvláštních dutin, pomyslel si Libor. A zároveň si všiml, že všechny děti mají až nepřirozeně rovné držení těla. Navíc zvláštně střižené vlasy, do tvaru A. Nahoře jim vlasy tvořily jakousi špičku. Liborovi připomínaly jehličnany. Zeptal se jich: „Kdo tedy do lesa chodí?“

„Objímači stromů a houbaři.“ Zněla jejich odpověď. Poté se s Liborem rozloučily, zamávaly mu a zmizely za zatáčkou cesty.

U Libora jejich chování, jejich odpovědi, samozřejmě vzbudily zvědavost. A taky obrácenou reakci. Rozhodl se, že se do lesa, který stál na okraji vesnice, musí co nejdříve dostat. Když se vrátil do chaty, cítil se unavený jako nikdy před tím. Padl na postel, a hned usnul, aniž by se převlékl či umyl.

 

Zdálo se mu o lesním divadle, v jeho dětsky naivním snu se střídali elfové s obry… Probudilo ho silné praskání, které vycházelo z obývacího pokoje. Ihned byl vzhůru, sedl si na postel a nastražil uši. Praskání a hučení sílilo. Libor vzal na obranu do ruky nůž, který dostal jako dárek od matky k patnáctým narozeninám a šel za těmi zvuky. Pár schodů a byl v pokoji. Ke svému překvapení tu neviděl žádného zloděje. Položil nůž na stůl a hned vedle zdvihl knihu, která zde záhadně z ničeho nic ležela. Okamžitě jak takto učinil, zvuky, jež kniha vydávala, utichly. Ve světnici nahoře si pak Libor sedl na křeslo a v knize začal listovat. Písmo bylo místy poškozené, nečitelné. Všechny zápisy byly psané latinsky. Libor se kdysi o latinu zajímal, ale z knihy dokázal přeložit jen pár vět: „Jakmile vstoupíš, hlasů a prasklin si nevšímej. Pravda a síla se ukrývá v jícnu pána lesa. Srdce pána lesa tam dává smrt. Přichází se sluncem západu.“

 

Navzdory větám v knize, se Libor do lesa vydal nikoli večer, ale jakmile se slunce vyhouplo na oblohu. Les byl tichý, temný. Libor v něm uviděl krásné houby, ale protože houby nejedl, nesebral ani jedinou. Místy byl les plný mechu a rudých kytek. Libor tam neviděl ani jedinou soušku či křivý nebo spadlý strom. Všechny stromy byly vznosné, rovné a svěží. A vydávaly pach. Ten pach byl cítit všude. Byl to živočišný pach. Ale Libora zarazily dvě jiné věci. Na některých kmenech smrků byla dlouhá podélná prasklina a její okraje měly purpurovou barvu. A pak… na několika místech Libor našel v lesní půdě mělké jámy. Takové úkazy nikdy v žádném lese dosud neviděl.

Když se vracel do chaty, zastihl pod lesem hlouček dětí. Jako by jedním hlasem na Libora zavolaly: „Líbí se ti náš les?“

Libor jen kývl a šel dál do svého dočasného domova, aby se tam znovu začetl do knihy. Ale nic nového mu to nepřineslo.

 

Na druhý den čekal, až se slunce vydá k západu. Pak šel znovu do lesa. Nebyla ještě tma, když před sebou uviděl dvě mužské postavy. Šel za nimi jako stín. Jeden muž po chvíli chůze přistoupil k mohutnému modřínu a pevně jej objal. Libor si okamžitě vybavil slova dětí: „Objímač stromů…“ Aniž by stačil, cokoliv domyslet, uviděl, jak se strom otevírá a …Libor vykřikl, ale strom se otevíral dál, aby v dalším okamžiku muže do sebe vtáhl. Pak se pomalu, jako brána, zavřel. Na kmeni po muži zůstala jen krvavá, purpurově zbarvená prasklina. Libor se ani nestačil z hrůzné podívané vzpamatovat a už se stal svědkem něčeho jen těžko vysvětlitelného. Pod druhým mužem, který držel v ruce košík s houbami, a šel se skloněnou hlavou, se náhle zvedla zem. Jako gejzír do výšky vystřelovaly hlína s jehličím a s mužem ve zběsilém vzdušném víru pohazovaly jako s hadrovým panákem. Libor se k němu rozběhl, aby zabránil neštěstí, ale směr gejzíru se obrátil směrem dolů a polomrtvý muž rázem zmizel v útrobách země. Zem ho do sebe vtáhla. A s rachotem se za ním zavřela. V zemi zůstal jen malý výmol. Libora mimoděk napadlo, ač to znělo nesmyslně, že les je živý organismus a k tomu, aby byl zdravý a mohl se rozrůstat, asi potřebuje lidské oběti, lidskou energii. A děti? Děti objevující se vždy u lesa, jsou zřejmě jeho vyvolenci, vábící lidi do náručí smrti. Otřásl se odporem a hrůzou. Rychle pryč, rychle pryč, říkal si polohlasně, a rozběhl se. Ve zmatku však zakopl o kořen stromu a spadl do propasti. Letěl vzduchem, až narazil na něco tvrdého. Pak ztratil vědomí.

 

Když se probral, právě svítalo. Předmět, který vahou svého těla rozbil, zjevně neměl ostré hrany. Okraje všech kusů byly zaoblené. Libor tu změť nastrkal do kapes bundy. Pak se soustředil na to, aby se dostal z propasti, která ne náhodou připomínala jícen. Vyšplhal na povrch a zcela vyčerpaný se pak dostal do chaty. Cestou tam na děti nenarazil. Nemyslel na ně, protože přemýšlel, co ty úlomky znamenají. Snažil se z nich sestavit tvar původního předmětu. Nebyl ze skla ani z kovu, ale z neznámého materiálu. Tvarem připomínal velkou houbu. Ale stejně tak to mohlo být srdce. Libor ho vzal do dlaní a vzpomněl si na věty v knize: „…síla se ukrývá v jícnu pána lesa. Srdce pána lesa DÁVÁ SMRT…“ Rozhodl se předmětu okamžitě zbavit. Založil na zahradě oheň a úlomky záhadného předmětu do něj hodil. Oheň okamžitě nabyl na síle, začal silně praskat a hučet. Rudé plameny se změnily ve smaragdově zelené. Až po hodině oheň zhasl a ze všeho zůstal jen popel. Libor šel do chaty, aby znovu nahlédl do knihy. Doufal, že v ní najde vysvětlení, co ty podivnosti znamenají. Kniha však zmizela. Vyšel ven, a doufal, že tam potká děti a zeptá se jich. Nikde je však nenašel. Pohlédl k lesu a překvapením strnul. Naskytla se mu kýčovitá podívaná. Namísto lesa se rozprostírala sluncem ozářená travnatá planina. Na ní se pokojně pásly dvě srnky s kolouškem. Napadlo ho, že to je asi přelud. Jiné vysvětlení nenašel. Na nic už nečekal, sbalil své věci a vlakem se vrátil zpět domů do bezpečí města.

Po roce se na internetu dočetl, že tam, kde stál ve vesnici ……… les, vyrostla čtyřproudová dálnice. To, že pod vrstvami štěrku a betonu a dalších silničních materiálů, leží lidské pohřebiště, by Liborovi nikdo nevěřil. A tak mu zbývalo jen na vše zapomenout.

Redakce

Adam Pelej

Šéfredaktor

17 článků

Lukáš Kavalír

Zástupce šéfredaktora

27 článků

Ali Amjid

Vývojář webu

1 článků

Tištěné Presloviny

Stáhnout Presloviny

Doporučené Články

Studentský festival 2118

Ve dnech 17. až 20. října 2018 se v Clam-Gallasově paláci na Starém Městě konal Studentský festival 2118 pořádaný naší Smíchovskou střední průmyslovou školou. Na festival se po dobu těchto dní přišlo podívat mnoho návštěvníků. Festival byl rozdělen na jednotlivé zóny, které si studenti vybrali d...

JAK VYPADÁ NORSKÁ ZIMA

První březnový týden strávilo dvacet dva studentů SSPŠ v Norsku.„Cesta proběhla bez problémů, teplota se pohybovala od -21 do -3°C. Prohlédli jsme si Oslo, vyjeli za město do Holmekollenu a podnikli plavbu lodí po Oslofjordu. Kromě krásné přírody studenti poznali, že politika multikulturalismu, kterou p...

CES 2019

Největší počítačový veletrh na světě, který se konal v lednu 2019

Od úterý 8. ledna až po sobotu 12. ledna se konal největší veletrh spotřební elektroniky – CES, který je každý rok od roku 1967 pořádán v americkém státu Nevada v Las Vegas. Tento rok CES navštívilo přes 182...

SSPŠ pro mě byla strašně důležitá

Jaroslav Kotápiš vystudoval výpočetní techniku na SSPŠ (2004-2008). V Alze pracuje od roku 2008, ředitelem marketingu se stal v únoru 2019.

Do školy jsi poprvé jako žák vkročil v září roku 2004, vzpomeneš si, jaké jsi měl pocity?Pamatuji si to docela přesně, jelikož se mnou nastupoval i kamarád z Chraštic, mého bydliště. Mě tehdy dali do „béčka“, což byla sportovní třída, jeho do 1.C. Jeho táta kvůli tomu ve škole udělal trochu „bordel“, ml...