Těch kritických pět minut: Proč už odmítám hrát ranní ruletu s MHD 

Každý student ten pocit zná. Budík odložený na poslední možnou vteřinu, blesková snídaně v poklusu a sprint na tramvaj, která rozhoduje o osudu prvního zápisu v třídnici. Stačí jedno červené světlo navíc a váš dokonale propočítaný plán se hroutí jako domeček z karet. Proč je v boji s ranní dopravou pět minut důležitějších než hodina spánku? 

Většina mých ranních rituálů vypadá jako práce přesně seřízeného švýcarského stroje. Každý pohyb má své místo: čištění zubů trvá přesně dvě minuty, oblékání probíhá v automatickém režimu a cesta ke dveřím je načasovaná tak, abych klíče v zámku otočil přesně v okamžiku, kdy mi do odjezdu spoje zbývá dostatečná rezerva na rychlou chůzi k zastávce. Můj cíl je naprosto jasný a neměnný: být ve škole v 7:55. Je to čas, který mi dává přesně pět minut na to, abych v klidu dokráčel do šatny, odložil si bundu
a připravil se na první vyučovací hodinu. Většinou to vychází. Jenže v neúprosném kalendáři školní docházky slovo „většinou“ bohužel nestačí. 

Když se systém zhroutí na kolejích 

Problém nastává v momentě, kdy do hry vstoupí vnější faktory, které jako student nemám šanci ovlivnit. Tím největším nepřítelem je městská doprava. Stačí, aby tramvaj na frekventované křižovatce chytila
o jednu delší červenou navíc, nebo se na trati objevila drobná technická závada, a můj precizně propočítaný plán se hroutí v základech. 

Z plánovaného příchodu v 7:55 se rázem stává 8:02. Sedm minut je v běžném lidském životě naprosto zanedbatelný časový úsek – stěží si během něj stihnete vypít kávu. Ale v mikrosvětě školního řádu je to osudová hranice mezi včasným příchodem a trapným vysvětlováním na vrátnici, doprovázeným káravým pohledem vyučujícího, který už začal zapisovat absenci. Ten stres, který člověk prožívá, když sleduje vteřinovou ručičku na hodinkách a uvízlou tramvaj mezi zastávkami, nestojí za nic na světě. 

Cena za klid v duši 

Došel jsem k logickému, i když bolestivému závěru: spoléhat na absolutní dokonalost ranní dopravy je čistý hazard. Je to jako hrát ruletu se svými nervy. Rozhodl jsem se proto k radikálnímu kroku, který by většina mých vrstevníků označila za šílenství – dobrovolně se vzdám pěti až deseti minut svého drahocenného spánku. 

I když je každá minuta v teplé posteli neuvěřitelně sladká a rána bývají krutá, tento čas navíc mi vytvoří tolik potřebný „bezpečnostní polštář“ pro nepředvídatelné situace. Těch pět minut navíc znamená, že mě nerozhodí zpožděný spoj nebo zapomenutý notebook na stole. Raději si o těch několik minut dříve přivstanu a do školy dojdu s pocitem vítěze, než abych znovu riskoval ranní infarktové stavy a další pozdní příchod, který mi za ten krátký spánek navíc prostě nestojí. V konečném důsledku je totiž klidné ráno mnohem cennější než pět minut dřímoty s prstem na tlačítku „odložit“.