UČIT SE DÁ I JINAK

Společnost

19.06.2018

Ing. Radko Sáblík je ředitelem Smíchovské střední průmyslové školy od listopadu 2002. Od té doby stačil na škole zavést mnohé „novoty“, které oceňují aktivní a kreativní zaměstnanci a studenti. Zároveň v poslední době často vystupuje na různých konferencích, na nichž se mu dostává velmi pozitivních reakcí. Nejen z tohoto důvodu jsme ho požádali o rozhovor.

 

V Mladé Frontě Dnes jste publikoval poněkud kontraverzní článek, který je zveřejněn i v tomto vydání Preslovin. Jde o vaši úvahu na téma českého školství, které jste přirovnal ke stařeně s hůlkou, navíc škrcenou byrokraty ze státní správy a konzervativci ve školách. Co vás k tomuto názoru vede?

    „K tomuto názoru mě přivedly dlouholeté zkušenosti a někdy až boj s větrnými mlýny, který je tak skvěle popsán v příběhu jednoho nešťastného rytíře. Díkybohu jsem přeci jen o něco úspěšnější, byť boj s lidskou hloupostí a omezeností je nesmírně vysilující. Je však třeba ho nikdy nevzdat a vždy se po ráně znovu zvednout.“

 

Není to tedy předem ztracený boj?

    „Rozhodně není. Jen je třeba si zachovat zdravý rozum a umírněný optimismus. Sice mnohé na českém školství kritizuji, ale na rozdíl od mnoha jiných se s tím snažím něco dělat. Moje činnost má značnou odezvu ve veřejnosti. Možná daleko vyšší než ve vlastní škole. Jak se říká, doma není nikdo prorokem, a tak někteří učitelé i studenti na mé novoty hledí se značnou nedůvěrou. Nechtějí totiž změnu, nebo se jí bojí.“

 

Mají důvod k těmto obavám?

    „Podívejte, lidé jsou od přírody konzervativní, a v české kotlině je tento fenomén ještě o něco větší. Každá změna znamená narušit své stereotypy, přináší nejistotu, nutnost měnit zavedené vzorce konání. Což také obnáší práci navíc, nutnost se učit novým věcem, experimentovat, hledat neortodoxní řešení.“

 

Něco takového by ale ve škole mělo být samozřejmostí. Nebo snad máte jiný názor?

    „Školství je obrovský moloch, obrovský zaoceánský parník, kde se pootočení kormidla projeví až za hodně dlouhou dobu. Zavedené stereotypy jsou zažrané hluboko pod kůží. Rozdělují školy na my a oni, kdy interakce mezi učiteli a studenty je nízká. Pedagogové se bojí studentům otevřít, chybí jim potřebné sebevědomí, přirozený respekt a autorita. Studenti hledí na své vyučující jako na ty, co jim jen přikazují a nutí je se šprtat informace, které je vůbec nezajímají. Přitom, aby mohl být pedagogický proces přínosný, musí existovat správná chemie mezi pedagogem a studentem. Student musí mít přirozený respekt, ale nesmí se pedagoga bát, ten naopak musí respektovat osobnost studenta a nesmí ho považovat za nepřítele, od kterého je třeba si držet odstup.“

 

Lze takového ideálního stavu vůbec dosáhnout?

    „Nikdy nebude nic ideální, zvláště tam, kde hraje klíčovou roli lidský faktor. Ale musí být snaha se k ideálu alespoň přiblížit. Vzdělávací proces je o lidech, o učitelích i o studentech. O jejich vnitřní motivaci, která není ničím nahraditelná a která je hybnou silou pro náš rozvoj.“  

 

Existují přece i jiné motivace, například peníze, dobrá známka.

    „Ano, ale vnitřní motivace je nejdůležitější. Podle výzkumů existuje v každé sociální skupině mezi osmi až dvaceti procenty tahounů, kteří udávají danému společenství směr. Ve škole tomu nebude jinak, jak mezi pedagogy, tak mezi studenty. Klíčové pro mě je, abychom se blížili horní hranici a abych těmto lidem poskytl co nejlepší podmínky pro jejich seberealizaci. Peníze mohou někoho jistě motivovat k většímu úsilí, dobrá známka už asi méně, ale i tak to má někdo nastavené. V každém případě se neučíte pro pedagoga, pro rodiče a už vůbec ne pro krásnou známku, ale pro svou budoucnost. Pokud naleznete vnitřní motivaci se vzdělávat, začnete být aktivním a sebevědomým jedincem. Ne ustrašeným objektem vzdělávání, který bojuje s učiteli, rodiči a často i sám se sebou.“

 

Mluvil jste o vysoké míře konzervativního myšlení v České republice. Co považujete za největší nedostatek českého národa?

    „Raději, než o českém národu bych mluvil o obyvatelích naší republiky. Vždyť se zjistilo, že jen třicet čtyři procent z nás má alespoň jednoho slovanského předka. Také nemám patent na rozum, abych mohl soudit a vynášet moudra, jako někteří. Ale co považuji za nejhorší vlastnosti, je nízká míra sebevědomí, negativismus a závist.“

 

Můžete svou odpověď rozvést?

    „Například moc nerozumím různým blbým náladám. Nikdy se nám v našem regionu nevedlo lépe, přesto jsme pořád nespokojeni. Což by vůbec nebylo špatné, kdyby nás to motivovalo k aktivnímu přístupu k životu. Bohužel opak je pravdou. Místo snahy něco pro sebe udělat, zvýšit svou životní úroveň, nadáváme na poměry a volíme si populisty, kteří nám nabízejí jednoduchá řešení, slibují za nás všechno vyřešit. Také závist k úspěšnějším lidem nás nevede k vyšší míře aktivity, ale spíše k ošklivým jevům. Ačkoli pokrok je vlastně motivován negativními vlastnostmi lidstva.“

 

Které negativní vlastnosti podle vás lidi motivují?

    „V dějinách jsou jasně vymezeny dvě základní. Tou první je lenost, která zapříčinila vznik různých zařízení a strojů, které mnohou těžkou práci udělají za nás. Což je dobře, pokud nesklouzneme do situace, kdy budeme chtít, aby za nás stroje i myslely. Druhou vlastností je touha po ovládnutí lidí, případně touha eliminovat ty, co nám stojí v cestě. Každá válka znamenala výrazný pokrok ve vývoji technologií. Což nás přivádí až na pokraj katastrofy, kdy se můžeme vzájemně vyhladit. Naštěstí mnohé technologie, určené k poražení nepřátel, se postupně přetavily ve výrazné pomocníky lidí v době míru a neskutečným způsobem změnily svět. Však i takový internet má prapůvod u armády.“

 

Jak vidíte vy budoucnost?

    „Promiňte, ale nejsem ani vědma a ani prognostik. Jsem však umírněný optimista, a tak věřím v pud sebezáchovy a v selský rozum. V genech sice máme pořád instinkt lovce a zabijáka, vždyť co je deset tisíc let v dějinách lidstva. Geny se mění daleko pomaleji než technologie a společnost kolem nás. Zákony nás chrání před námi samými a věřím, že slušných lidí je více, než fanatiků a psychopatů posedlých mocí. Bohužel však ti slušní často zůstávají v ústraní, čímž umožní nástup diktátorům, které pak zase za těžkých ztrát porazí. Bohužel se moc z dějin poučit neumíme, a tak chyby opakujeme. Je to takový nekonečný boj se zlem i vlastní hloupostí. Ale diktátoři musí vládnout pomocí násilí, a to se jim nakonec vymstí. Někdy to však trvá generace. Ztracené generace. My díkybohu žijeme v době, kdy máme svobodu rozhodování.“

 

Svobodu už bereme za samozřejmost. Mohli bychom ji zase ztratit?

    „Jistě a velmi rychle. Ztráta svobody nemusí přijít krvavým převratem, ale plíživě. Když ale určitá skupina dosáhne moci, nekontrolovatelné moci, už se s ní těžko bojuje. Porazit ji pak často přináší nezměrné utrpení hrozně moc lidem. Největším pomocníkem moci chtivých jedinců či skupin je lhostejnost většiny společnosti. K tomu může přispět i nedostatečné vzdělávání, kdy ve školách omíláme prvobytně pospolnou společnost a k současným dějinám se téměř nedostaneme. Ono je to také pro vyučující lehčí, ve výkladu prehistorie žádné názorové konflikty asi nevzniknou.“

 

Jak byste vy viděl ideálního studenta?

    „Nemusí být úplně ideální, nikdy není nic černé nebo bílé, pouze ve filmech, ve kterých se strašně zjednodušuje. Ale chtěl bych, aby absolvent naší střední školy byl komplexní sebevědomá osobnost, nikoli však arogantní, s kulturním a společenským přehledem, který se bude umět učit, který bude přiměřeně občansky aktivní a který si půjde za svými sny. Ty by neměly být malé.“

 

Za šestnáct let ve funkci ředitele školy jste stačil přestavět celou budovu, zavést nové obory, zapojit školu i její studenty do mnoha projektů. Co považujete za svůj největší úspěch?

    „Jednoznačně vzniklý tým spolupracovníků, kteří se rekrutují z aktivních zaměstnanců, absolventů a studentů. Kdy mnozí absolventi se stávají zaměstnanci. Dobré vybavení školy je skvělé, ale bez lidí by to byl jen mrtvý hardware nebo software.“

 

Spolupráce hned pětatřiceti absolventů se školou je asi raritou v českém školství.

    „Možná nejen v českém školství. Na toto jsem velmi pyšný a také jsem za přístup těchto absolventů velmi vděčný. Samozřejmě vše nešlo najednou, ale jak se říká, dobré příklady táhnou, a tak díky těmto absolventům můžeme vyučovat ty nejmodernější předměty a konat mnoho projektů. Kdyby na to byli pouze klasičtí aktivní pedagogové sami, nikdy bychom nemohli realizovat většinu nápadů.“

 

Je těžké přesvědčit absolventa, aby se stal spolupracujícím absolventem?

    „Pokud bych je oslovil ve chvíli, kdy odmaturují, těžko bych uspěl. Většinou již se školou spolupracovali během studia a poté v tom pokračují. Nedávno jsem se bavil se dvěma studenty současných třetích ročníků. Oba nahlas přemýšleli o tom, jak po maturitě budou nabízet studentům semináře či výběrové odborné předměty, spojené s tvorbou videí či modelování, virtuální realitou. Takový rozhovor je nesmírně povzbuzující. Vůbec mě takové diskuse nabíjí energií.“

 

Potřebujete často dobít energii?

    „Samozřejmě. Často je člověk unavený, deprimovaný z různých problémů. Ale pak hovořím s aktivním a pozitivně naladěným zaměstnancem či studentem a cítím, jak se mi vrací chuť se dál prát za svoji školu, za svoje vize a také za nápady svých spolupracovníků. Jak únava a deprese ustupuje.“

 

Do kolika projektů je vlastně škola zapojena?

    „Kdybych měl vyjmenovat jen ty největší, tak bych potřeboval několik stránek. Kdybych se měl zmínit i o studentských a maturitních projektech, tak celé tohle číslo Preslovin. Mojí snahou je dávat prostor zaměstnancům i studentům k realizaci jejich nápadů, a k tomu i občas přicházet se svými. Zájem o spolupráci má mnoho sociálních partnerů, jsme zapojeni do projektů mezinárodních, realizujeme granty z evropských fondů i ze zdrojů zřizovatele. Ale konkrétní vyjmenování projektů po mně nechtějte, nerad bych některé vyzdvihoval, každý má bezpochyby význam pro své řešitele. Právě proto, že většinou jde o jejich náměty.“

 

Tak to zkusíme jinak. Co vás teď nejvíce zaměstnává?

    „Pokud pominu klasické povinnosti, vyplývající z mé funkce, tak se teď nejvíce věnuji třem projektům. Tím prvním je virtuální prohlídka koncentračních táborů Auschwitz I. a Auchwitz II. – Birkenau, která je veřejností velmi kladně přijímána. Bude třeba ji dále rozvíjet a k tomu vytvořit potřebné podmínky. Druhým je budování Mediálního domu Preslova a třetím založení vývojářského studia. Ale v nedávné době jsem řešil s druhými ročníky jejich studentské projekty a se třeťáky jejich maturitní projekty, které budou konat jako celoroční práci příští školní rok. Přicházeli za mnou se svými tématy a já s nimi o nich diskutoval. Abych jim je schválil, museli mě přesvědčit o jejich využití. Práci do šuplíku bych nepovolil.“

 

Co si slibujete od Mediálního domu Preslova?

    „Jde o více věcí. Tím prvním je dát příležitost k seberealizaci studentům naší školy, dát jim prostor k vytváření zajímavých reportáží, vyjádření názoru. Ale významná je pro mě spolupráce s dalšími školami, již se rozběhla se studentkami a studenty Gymnázia Na Zatlance a Gymnázia Jana Keplera. V září tohoto roku pojedeme na společný mediální kemp. Chceme Mediální dům Preslova otevřít i dalším zájemcům. Uvidíme, jak v tom budeme úspěšní, zatím spolupráce středních škol skoro neexistuje.“

 

Proč tomu tak podle vás je?

     „Nevím, buď se někteří obávají konkurence, nebo nemají ve svých školách osoby, které by takovou spolupráci zaštítily. V tom mohu jen spekulovat. Já nabízel spolupráci na projektech svým kolegům ředitelům opakovaně, ale zájem z jejich strany doposud nebyl.“ 

 

Vytvoření vývojářského studia je další ambiciózní projekt.

    „Máte pravdu, velmi ambiciózní. Ale proč se bát velkých výzev. Na škole máme nejen výborné zázemí, ale také mnoho schopných zaměstnanců a studentů, takže proč jim nedat příležitost k seberealizaci. Navíc chceme i v tomto případě projekt otevřít pro studenty jiných škol.“

 

Co by mělo toto studio vytvářet?

    „Studio by mělo mít dvě základní sekce. V té první bychom chtěli vytvářet různé programy či hry pro podporu výuky, v té druhé pro zábavu. V obou případech i s využitím virtuální reality. Možná by později mohl vzniknout i startup, který by studenti a absolventi založili, a školní studio by pro ně mohlo být zásobárnou talentů. Ale to předbíhám, třeba nalezneme pro studio partnera z komerční sféry a vše bude jinak. V každém případě chceme v září uspořádat kemp pro zájemce a tento projekt dynamicky rozvíjet.“

 

Mnozí vidí v počítačových hrách pouze zlo. Vy chcete hry vyvíjet v rámci školy. Nebojíte se negativních reakcí?

   „Jsou hry a hry. Také záleží na míře času, který jim hráč věnuje. Ideální je stav, kdy si hrajete, hrajete, a už se učíte, aniž si to uvědomujete. Také je prokázáno, že takový způsob přináší větší míru zapamatování si dovedností, které jsem si osvojil. Ale výukové materiály, které by studio vytvářelo, nemusí být nutně jen hrami, ale také různými vizualizacemi, výukovými programy s využitím virtuální či rozšířené reality.“

 

Vidíte v tom budoucnost školství?

    „Vidím v tom obrovskou příležitost, jak moderní technologie vhodně využít pro vzdělávací proces. Pro větší názornost, pro atraktivitu výuky. Tato technologie jistě půjde dál a zanedlouho bude i finančně daleko přístupnější široké veřejnosti. Kdo by si před pár lety dokázal představit, že chytrý telefon bude mít de facto každý. A už tomu tak je. I zařízení pro virtuální či rozšířenou realitu může být začas naprostou samozřejmostí a může ji vlastnit každý student střední školy, ale i žák školy základní. Pak už bude záležet na učiteli, jak tyto možnosti dokáže využít.“

 

Budou stále učitelé, nebo je nahradí roboti?

     „Pokud učitel využívá jen frontální výklad a následné testování či přezkoušení, pak ho opravdu může nahradit robot. Ten bude i lepší, protože nebude mít blbé nálady, nebude se přeříkávat, zajistí objektivní vyhodnocení testu. Pokud však bude učitel skutečně učit, bude se studenty komunikovat, pomáhat jim objevovat talent a podobně, pak ho dle mého hodně dlouho žádný stroj nenahradí. V tom vidím sílu učitele, který musí přestat být vykladačem pravd a stát se mentorem. Pomocníkem studentů v orientaci v nepřeberném množství informací. Rádcem v jejich snaze najít svou pozici ve společnosti. To dle mého hodně dlouho žádná umělá inteligence nedokáže.“

 

Několikrát jste zmínil dobré vybavení školy. Získal jste kybernetický polygon, laboratoř virtuální reality, staví se laboratoř IoT. To by asi bez podpory zřizovatele nešlo.

    „Bezpochyby bychom bez podpory zřizovatele takové vybavení neměli. Teď ještě přesvědčit zřizovatele, aby nám vybudoval televizní studio pro Mediální dům Preslova. Vážně, velmi si vážím podpory představitelů zřizovatele, a to nejen materiální, ale i morální. Bez té by se mi mnohé novoty prosazovaly mnohem hůře.“

 

Jste tedy u zřizovatele dobře zapsán?

    „Dobře zapsán? Nejspíš mnohým lezu na nervy, protože pořád přicházím s dalšími a dalšími projekty. Ale při vyjednávání mám výhodu, protože škola je naplněna až na půdu, skoro na osmadevadesát procent, počet přihlášek více než třikrát převyšuje kapacitu prvních ročníků. Umíme nejen projekty vymyslet, popsat, ale i skutečně zrealizovat. To vše mi pomáhá, když žádám o další podporu. Další velkou oporou je mi vystupování absolventů a studentů, kteří často jsou u jednání se mnou.“

 

Co je vaším snem, co se týká Smíchovské střední průmyslové školy?

     „Když někdy náhodou spím, tak sním o škole, která by byla příkladem, že se dá učit i jinak, než jak je tomu zvykem. Více by se přiblížila praxi a umožňovala všestranný i individuální rozvoj každého studenta. Kde by všichni pedagogové přijali takový styl výuky za svůj a kde by studenti byli natolik uvědomělí, že by překypovali touhou po vzdělávání. Kde bychom spolupracovali s komerční sférou, společenskými organizacemi. Zaměstnanci i studenti by měli vůli školu rozvíjet ve vzájemné spolupráci.“

 

Jak daleko jste od svého snu?

    „Hodně daleko. Možná méně než většina škol, ale pořád hodně daleko. Problém totiž leží v hlavách lidí, a myšlení nelze změnit tak rychle, jako třeba hardware či software v učebnách. Ale jako věčný umírněný optimista svůj sen dále sním a snažím se drobnými krůčky k němu přiblížit. Za pomoci velkého počtu studentů a zaměstnanců, z nichž mnozí jsou absolventi školy.“

 

Děkujeme za rozhovor.

Redakce

Adam Pelej

Šéfredaktor

17 článků

Lukáš Kavalír

Zástupce šéfredaktora

27 článků

Ali Amjid

Vývojář webu

1 článků

Tištěné Presloviny

Stáhnout Presloviny

Doporučené Články

For Model 2019

Na loňském Maker Faire, který se konal v květnu, jsem potkal paní Dagmar Maixnerovou. Milá paní, která mě pozvala na výstavu modelů FOR MODEL, kterou organizuje. Přiznám se, můj první dojem byl takový, že je to jedna z dalších mnoha nabídek, kterých dostáváme a ve výsledku se stejně zruší. Půl roku se n...

DÍRA NA TRHU PRÁCE PŘEJE PRACOVNÍKŮM S IT

Podle agentury CzechInvest každá třetí investice v Česku míří do sektoru Informačních Technologií. Tyto obory jsou obecně na trhu práce velmi žádané. Napříč sektory neustále vznikají nová pracovní místa, která vyžadují vědomosti právě z oblasti IT. I když české střední i vysoké školy každým rokem produk...

Janovo prokletí a dlouhá cesta do Ženevy

Rád bych vám představil jednoho svého přítele a kolegu. Je to jeden z absolventů, který pracuje na velikém množství projekt a do toho ještě pomalu rozjíždí vlastní firmy. Nepotřebuje to. Z fleku by se uživil zaměstnaný jako opravdu dobrý kvalitář. Lidé se super schopnostmi jsou skutečně mezi námi. Poprv...

SPOLUPRÁCE NA BUDOVÁNÍ CHYTRÉHO MĚSTA

Diskuze na téma budování města budoucnosti

V jídelně Základní školy Mníšek pod Brdy se schyluje k diskusi na téma budování měst budoucnosti, s konkrétním zaměřením na inteligentní budovy. Za improvizovaný panel si sedají ředitel Středočesk&ea...